Slovinsko

Obsah:
  1. Internetové odkazy
  2. Penfriend club Slovenia
  3. Historie Slovinska
  4. Fotografie slovinských jeskyní

Internet

Pen-friend Club Slovenia

Převzato z časopisu Ty&Já a upraveno.

Je vám víc než 10 a méně než 25? Chcete si rozšířit své znalosti nejen cizího jazyka, angličtiny nebo němčiny (nebo slovinštiny), ale taky zvyků, kultury a životního stylu jiné země? Pak napište své jméno, příjmení, adresu, věk, jazyk, ve kterém chcete korespondovat, a své zájmy na adresu:

PEN-FRIEND CLUB SLOVENIA c/o Ms Maya Vidic post office box 400 1001 Ljubljana SLOVENIA

Slovinsko: Země na slunečné straně Alp

Tento text jsem sepsal z čistého zájmu o tuto zemi na pozdim roku 1994 pro "První obrozenecké noviny Bořivoj". V prosinci 1996 jsem jej pouze částečně upravil.

Chcete poznat zemi, ve které najdete velehory s mnoha příležitostmi pro sjezdové lyžování, letní i zimní turistiku, nádherné krasové oblasti, krásné mořské pobřeží, malebná města a navíc zemi, kde žijí sympatičtí lidé, se kterými se celkem snadno domluvíte svou rodnou češtinou? Pokud ano, navštivte Slovinsko. Stojí za to.

Slovinsko je země, o které se v posledních letech u nás hovořilo většinou jen v souvislosti s návštěvou některého českého diplomata ve Slovinsku, nebo slovinského u nás. Dnes se o ní hovoří jako o dalším potenciálním členu organizace NATO.

Pokud neznáte historii, seznamte se s ní. Tento článek vám to neumožní, nečiní si nárok být objektivním hodnocením historie. Navíc mnoho nedávných událostí bude objektivní hodnocení ještě dlouhou dobu postrádat. Dávnou historii popisuji tak, jak jsem se o ní dočetl a historii nedávnou tak, jak jsem ji vnímal já sám, moji rodiče a jak ji vnímali moji slovinští přátelé, se kterými jsem si několik let dopisoval. Tímto článkem bych vás chtěl jen inspirovat, varovat, nedovolit zapomenout a na příkladech ukázat, že máme se Slovinci mnoho společného. Že naše vztahy nezačaly jednáním o bezcelní zóně před několika lety, nýbrž sahají hluboko do minulosti.

Sňatkovou politikou českého krále Přemysla Otakara II. připadly Českému království v rámci Rakouska i tři malé země na jihu. Byly to Korutany, Kraňsko a Štýrsko, které dohromady zabíraly o něco větší území, než má dnešní Slovinsko. Slovinci totiž na rozdíl od Čechů neměli nikdy až do roku 1991 dost sil a příležitost k vytvoření samostatného státu. Prakticky ihned po příchodu na své současné území byli přičleněni k Východní marce Francké říše, po jejím rozpadu k říši Německé, z níž se později oddělili jako součást Rakouska. Do 3.čtvrtiny 13.století se tedy datuje naše první a poslední spolužití ve společném státě. Následkem prohry Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli v roce 1278 se naše cesty rozdělily. Trvalo dalších 250 let, než se zase spojily, tentokrát v rámci Rakouského císařství. Pro nás to znamenalo ztrátu samostatnosti na dlouhých 400 let. Literatuře to však naštěstí "nevadilo", a tak v Čechách a na Moravě stejně jako ve Slovinsku vznikala mnohá slavná humanistická díla.

Konec 18. století a první polovina století 19. byla ve znamení národního obrození téměř všech slovanských národů, které byly v područí Rakouského císařství, Osmanské říše nebo "bratrského" Ruska. Kulturní vztahy Čechů a Slovinců byly soustředěny především na literaturu a jazykovědu. Naše jazyky si navzájem pomohly několika slovními výpůjčkami a čeští jazykovědci pomáhali Slovinským sestavit spisovný jazyk, protože ten byl v mnohem horším stavu než český. Například Josef Dobrovský spolupracoval s Jernejem Kopitarjem a Ladislav Čelakovský s France Prešernom (nejslavnějším slovinským romantickým básníkem přirovnávaným k našemu Karlu Hynku Máchovi), kterému překládal básně do češtiny a uveřejňoval je v Časopise českého musea. Našli se u nás však i takoví odborníci, kteří radili Slovincům, aby neplýtvali silami na obnovu vlastního jazyka a mluvili chorvatsky. Jak byly podobné rady Němců Čechům přijímány u nás, není třeba připomínat... Dnes už téměř neznámý český skladatel Anton Foerster žil a tvořil ve Slovinsku ve stejné době jako další slavný muž slovinské kultury, Ivan Cankar. Na přelomu století se Tomáš Garrigue Masaryk spřátelil se slovinským architektem Jožetom Plečnikom a poté, co se stal prvním československým prezidentem, svěřil mu opravu a dostavbu Pražského hradu. Spolupráce mezi Čechy a Slovinci nebyla však jen kulturní. Pobočka České živnostenské banky byla prvním bankovním ústavem v Lublani.

Sarajevský atentát v roce 1914 byl provokací jisté skupiny Srbů se záměrem rozpoutat s Rakouskem válku a získat na jeho úkor území, pochopitelně s pomocí slovanských národů na tomto území žijících. V roce 1918 tedy Srbové příležitost nepropásli, ovládli v Jugoslávii prakticky všechny úřady a armádu a ostatní slovanské národy se octly v novém područí. Slovinci přišli o část území, které si zabrala, postupně se fašizující, Itálie.

V roce 1918, po skončení 1. světové války, se národy Český a Slovinský staly součástmi dvou nově vzniklých, rádoby národních, států. Při už tak nevýhodném národnostním složení Československa zní téměř neuvěřitelně skutečnost, že na mírové konferenci ve Versailles vznesla československá delegace požadavek na koridor, který by vedl po území východního Rakouska a západního Maďarska a spojoval tak československé a jugoslávské území. (Tento požadavek pochopitelně neprošel stejně jako jeden v porovnání s tímto mnohem oprávněnější - na návrat Kladska.) Zatímco v Československu tvořili Češi národnostní většinu, Slovinci byli v Jugoslávii národnostní menšinou a bylo jim to brzy dáno najevo.

Jugoslávie byla součástí Malé dohody, ale ta koncem 30.let už nic neznamenala. Obzvláště po pařížském atentátu v říjnu 1934, při kterém zahynul král Alexandar, se Jugoslávie stále více přiklání k Německu. V roce 1941 je už téměř jeho satelitní spojenec, ale dochází k převratu a Německo spolu s Itálií a Maďarskem Jugoslávii okupují. Slovinsko je rozděleno mezi všechny tři vítězné státy a na rozdíl od Chorvatska nedochází k ustavení fašistického státu a otevřené spoluprácí s Německem. Naproti tomu už 27.dubna 1941 vzniká Osvobozenecká fronta Slovinského národa a v červenci propuká ozbrojené povstání na celém území Kraňska, Korutan a Štýrska. Povstání se organizuje pod vedením Josipa Broze Tita i v dalších částech Jugoslávie. Příslušníci všech národů bojují proti Italským, Německým i Chorvatským fašistům a Srbským četnikům. Do roku 1945 je osvobozeno okolo 90% země a na Rudou armádu čeká už jen okupovaný Bělehrad a jeho okolí. Charizma Tita, armáda, ohrožení ze strany SSSR a Itálie, a nakonec i tehdy populární idea socialismu skutečně na čas sceluje Jugoslávce a na rozdíl od ostatních slovanských národů, které sebou za války nechaly vláčet (Češi), byly poražené (Poláci) nebo spolupracovaly s Hitlerem (Slováci, Bulhaři), Jugoslávci, zdánlivě jako jeden národ, se jediní postavili Hitlerovi úspěšně na odpor a asi díky tomu zůstávají před železnou oponou. Stalin zuří, ale neodváží se intervenovat; bojí se, aby v Jugoslávii nedopadl jako Hitler. Tito je alespoň "proklet" (viz kniha "Viděl jsem Titovu zradu" z 50.let) a v zemích pod sovětskou nadvládou jsou "vytvářeni" z nepohodlných osob jeho údajní agenti, jsou zavíráni a popravováni (Rudolf Slánský atd.) Jugoslávie není v žádném případě zemí demokratickou, i tam je odstraňována nepohodlná opozice, ale země není závislá na Sovětském Svazu. Neuzavírá se před Západem, je jím dokonce podporována, a doba socialismu pro ni znamená určitý hospodářský rozvoj, zatímco například pro českou část Československa nebo pro Podkarpatskou Rus fatální úpadek.

Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 v Jugoslávii zůstávají mnozí čeští turisté, kteří tam trávili prázdniny, a zanedlouho se k nim přidávají desetitisíce uprchlíků. Mnozí nepokračují dále na západ, ale nacházejí v Jugoslávii svůj nový domov. Za éry "reálného socialismu" se pro některé Čechy stává Jugoslávie téměř západním státem, protože životní úroveň mezi námi a Jugoslávci se začíná značně lišit, a to v náš neprospěch. V očích mnohých Čechů je Jugoslávie i vzorem, neboť ne všichni si v té době dovedou svůj život bez socialismu představit a zdá se jim, že ten jugoslávského typu má budoucnost. Je to však opravdu jen zdání a zatímco Čechům přináší přelom 80. a 90. let svobodu, v Jugoslávii dochází ke krizi. Nejprve ekonomické, jež propuká s různou intenzitou v celé Evropě, a poté i politické. Jak k tomu došlo?

Smrtí Tita v roce 1980 zrácí socialistická Jugoslávie svého obnovitele a člověka, díky jehož vládě silné ruky se neprojevovaly téměř žádné národnostní problémy. Po jeho smrti se ale postupně znovu úmyslně odhalují krvavé skutečnosti staré 40 let a jitří staré rány. Lidé se opět začínají dělit na Slovince, Chorvaty, Srby, Makedonce, Albánce, ... Jugoslávie má na kahánku. Zvlášť Slovincům a Chorvatům se nelíbí, že na Jugoslávii profitují nejvíce Srbové (Slovinsko s 8% obyvatel produkuje 23,5% HDP a podobně je na tom i Chorvatsko). K moci se v Srbsku postupně dostává podivná sorta lidí, nacionálně socialističtí šovinisté, v čele s Miloševičem. Po krizi v Kosovu v 80. letech ztrácí federální vláda stále více na významu. Chorvatsko "nenápadně" navazuje na svou samostatnost ze 40.let a to se z pochopitelných důvodů nelíbí Srbské menšině, a tak se odtrhává od Chorvatska a zakládá zemi zvanou "Republika srbská krajina". Chybou je, že na jejím území žijí i Chorvaté. V květnu 1991 dostanou věci rychlý spád. Slovisko a Chorvatsko vyhlašují úplnou státní nezávislost. Následuje zuřivá reakce Federální armády, ve které tvoří 90% vyšších důstojníků Srbové. Po celém Slovinsku rozsévá smrt. Dezertující Slovinci a Chorvaté posilují povstalecké oddíly, vyzbrojené lehkými zbraněmi, které obléhají vojenské základny. Po "desetidenní válce" vyhlašují Slovinsko a Chorvatsko na nátlak ES (dnes EU) moratorium a platnost deklarace nezávislosti se pozdržuje. Armáda, nyní už ne federální ale srbská, pomalu odchází a pro Slovinsko válka končí. Pro Chorvatsko však teprve začíná a trvá ve své nejhorší podobě půl roku, od léta do zimy 1991. Chorvatsko ztrácí čtvrinu území, mizí celá města, jako například Vukovar mající před rokem 1991 více než 50 000 obyvatel, umírají desetitisíce lidí, tisíce se jich ztrácejí. Opět se stavějí koncentrační tábory. Válka krutostí předčí všechny předešlé. Na jaře 1992 propuká i v Bosně a Hercegovině a jejím výsledkem je, že tato země jako jednotný státní útvar přestala existovat.

Rok 1995 přináší konečně jistý obrat. Chorvatsko získává zpět ztracená území a v Bosně jsou trapně neúčinné mezinárodní jednotky UNPROFOR (OSN) nahrazeny jednotkami IFOR (NATO). Přispěla k tomu jistě okupace Srebrenice a holocaust jejích obyvatel, jemuž jednotky UNPROFOR v nejlepším případě pouze přihlížely. Blížící se konec roku přináší Bosně rozpačitý mír.

Slovinsko oslavilo už několikátý rok své úspěšné samostatné existence. Vděčí za ní především tomu, že na jeho území žila jen nepatrná a rozptýlená srbská menšina. Prezidentem se na dlouhou dobu stal Milan Kučan. Vláda sice zpočátku slovně nehorovala pro privatizaci tolik jako česká, ale díky náskoku, které Slovinsko před zeměmi za Železnou oponou mělo, se jí více než dobře daří držet krok. Zemi dlouho trápila vysoká nezaměstnanost a rozpočet tížily tisíce uprchlíků. Slovinsku stála dlouhou dobu v cestě do EU kromě hospodářských problémů také Itálie, jejíž Berlusconiho polofašistická vláda (v roce 1994) si provokativně pohrávala s otázkou navrácení území, které Itálii patřilo mezi světovými válkami.

Slovinci jsou veselí, pohostinní lidé, kteří však ještě (na rozdíl od většiny Čechů) neztratili svou hrdost. Jako zajímavost uvedu, že navzdory množství rakouských turistů ve Slovinsku nenarazíte na cedule "Zimmer frei", kterými jsou oblepeny domy v našem pohraničí. Lidé tu umí cizí jazyky o trochu lépe než u nás, ale svou zem za ničí protektorát nepovažují. Jsou na ni hrdí a stejně tak i na svou vlajku, kterou ani nepoužívají jako hadr na zem, ani nevěší na každý dům, jako je tomu např. v Chorvatsku. Ti, kteří už Slovinsko navštívili, mi nejspíš dají za pravdu.

Na závěr poskytuji dvě informace pro ty čtenáře, kteří se sami chtějí dozvědět více.

Velvyslanectví Slovinské republiky Pod hradbami 15 16006 Praha 6
poblíž stanice metra Hradčanská nebo Dejvická, tel. číslo 02/341431.

Ve večerních, nočních a ranních hodinách je možné poměrně dobře zachytit vysílání Slovinského rozhlasu na frekvenci 918 kHz. Ve 22.30 jsou každý den vysílány zprávy v angličtině a němčině.


Slovinsko je země krasů...


Postojenske jame (jeskyně)


Škocjanske jame (jeskyně) Warning: include(./pagebottom.html): failed to open stream: No such file or directory in /DISK2/WWW/stransky.cz/marek/slovenia.php on line 299 Warning: include(./pagebottom.html): failed to open stream: No such file or directory in /DISK2/WWW/stransky.cz/marek/slovenia.php on line 299 Warning: include(): Failed opening './pagebottom.html' for inclusion (include_path='.:/usr/local/php70/lib/php') in /DISK2/WWW/stransky.cz/marek/slovenia.php on line 299